Co je hra – vlastnosti a znaky hry
Hra je mezi činnostmi člověka činností specifickou – vyznačuje se určitými znaky a vlastnostmi, které ji od jiných činností mohou odlišovat. Obecně je možno říct, že čím více se v činnosti objevují tyto znaky, tím více ji můžeme jako hru označit.
Velký dobrodružný román o chlapci, který měří jen o něco víc než jeden milimetr!
Domovem Tobiáše je odedávna obrovský strom. Jednoho dne odmítne Tobiášův otec vydat tajemství svého geniálního, ale pro přežití stromu nebezpečného vynálezu. Rodina Lolnessových je poslána do vyhnanství a Tobiáš musí prchat až do země trávového lidu.
Druhý díl románu začíná Tobiášovým návratem na strom, kterému však hrozí smrtelné nebezpečí. Srdce stromu je nahlodáno hlubokým kráterem. Tobiáš se pokusí odvrátit katastrofu a najít své rodiče a Elíšu…
Kniha o křehkosti světa a o lidské statečnosti je strhujícím příběhem, který je už dnes řazen po bok klasikům dětské dobrodružné literatury. Vychází s ilustracemi slavného francouzského ilustrátora Françoise Place.
Až si přečtete Tobiáše Lolnesse, navždy se budete dívat na stromy jinýma očima.
Podivuhodné vyprávění z pera autota světoznámého Nekonečného příběhu. Nevšední vyprávění o děvčátku Momo, které přemohlo zloděje času. Díky její veliké odvaze tak lidé opět nabyli ztracenou schopnost čas vnímat. Mimořádná kniha, plná poetiky a napětí, je psaná strhujícím jazykem a čtenáře zaujme už od prvních řádků. Stejně jako i u dalších knih Michaela Endeho (Nekonečný příběh) vstoupíme do světa podivuhodné fantazie.
Autor knihy: Michael Ende
Autorská kniha brněnského ilustrátora a výtvarníka. Knížka vypráví o pavoučkovi Čendovi a dřevěné kukačce, kteří spolu žijí ve starém opuštěném domě, a o tom, co se stane, když do domu vnikne zloděj, a když ještě později začnou dům bourat.
Autor knihy: Pavel Čech
Kniha je vyprávěním „skutečných událostí“ ze života indiánského chlapce v Tennesee třicátých let, kterého se po smrti rodičů ujali babička a dědeček, moudří lidé z kmene Čerokíů. V Americe se stala bestsellerem a postupně vyšla ve všech světových jazycích. Vyprávění o zážitcích vzešlých ze skotských a čerokíjských tradic amerického východu. Podstatou knížky není historická dokumentace, ale oslava Čerokíů a skotského odporu k životu v područí. Inspirativní koncepce amerických dějin z pohledu podceňovaných minorit.
Autor knihy: Forrest Carter
Norský waldorfský učitel s třicetiletou praxí a docent na universitě Rudolfa Steinera v Oslu. Vede pedagogické kurzy po celé Evropě i mimo ni. Byl u zrodu evropské asociace rodičů waldorfských škol. Soustředí se na podporu zdravého rodičovství a je zván k přednáškám do nejrůznějších typů škol. V současnosti se zabývá především výchovou v době dospívání, těžce vzdělavatelnými dětmi a otázkou autority a rolí rodičů ve školách.
Rozhovor pro iDNES.cz vznikl v červenci na Letní škole pro pedagogy lesních mateřských škol, kterou pořádá Asociace lesních MŠ.
Téma inkluzivního vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách je u nás v současnosti bouřlivě diskutované. Je stejně ožehavé i ve světě?
Zaprvé, označení „děti se speciálními potřebami“ je vcelku problematické. Co to vlastně je? V poslední době roste počet dětí, které mají diagnostikovanou nějakou „speciální potřebu“. Roste také počet rozličných diagnóz. Máme tady neklidné divoké děti s ADHD, nebo naopak osamělé, uzavřené děti, které jsou označovány jako autistické. Je ale hodně těžké říct, co je to ona speciální potřeba.
Proč jsou ale podle vás špatné?
Ze tří důvodů. Za prvé si položme otázku, co je to vzdělané dítě. Máme děti, které v životě směřují k praktickému či manuálnímu povolání. V minulosti škola vyhovovala i jim. Celkem brzy z ní odcházely a dál se vzdělávaly v určitém řemeslu. Dnes je ale škola postavena velmi intelektuálně a teoreticky, přitom do ní chodí i takové děti.
Další problematická věc je definice rozvoje dítěte, nebo jinak řečeno „správného pokroku“. Proč bychom měli určovat, v jakém konkrétním bodu vývoje má být například dvanáctileté dítě? Třetí problém vidím ve snaze standardizovat pojem vědění. To přece není snadné – například nemůžeme mít jednotné měřítko vědění pro české a korejské děti.
Vraťme se k inkluzivnímu vzdělávání. Můžete vysvětlit, jak na něj pohlížíte?
Osobně nejsem vůbec příznivec systémů, které z běžných škol vylučují děti, které se v některé oblasti vymykají a nedostačují, ale třeba naopak i překračují pevně dané nároky a standardy. Ve Skandinávii, kde žiji, jsme přesvědčeni, že v podstatě všechny děti patří do „normální“ školy. Inkluze je běžnou součástí vzdělávacího systému. Jedině ve společném vzdělávání lze zabránit tomu, aby část dětí neztrácela sebevědomí, které je jednou z důležitých životních kompetencí. Ztráta sebevědomí způsobuje zpravidla řadu dalších problémů, dítě se pak často stává „problémovým žákem“.
Proto se domnívám, že hodně problémů vzniká právě ve škole, nejsou v dětech samotných. Místo toho, aby škola všechny děti přijala, některé vylučuje a ty se pak stávají outsidery.
Jak konkrétně dochází k tomu, že se dítě stane problémovým žákem?
V Evropě je kolem pětadvaceti procent mladistvých, kteří vypadli ze systému, a já si myslím, že to hodně souvisí s tím, že školy jsou přesvědčeny o pozitivním vlivu soutěživosti na žáky. S tím mám dlouhodobě problém. Soutěživost patří k mnoha oblastem našeho života a někde je v pořádku. Jinde – ve škole – je ale naopak naprosto kontraproduktivní a škodlivá. Soutěživost je opakem tvořivosti, protože abyste měl soutěž, musíte mít i pravidla. A ta omezují, nedávají dítěti prostor dělat věci jinak.
Škola budoucnosti musí být úplně jiná. Musí to být místo podporující kreativitu. Je nutné u žáků oceňovat správné odpovědi, ale také správné otázky! Místo toho po nich bohužel často vyžadujeme pouze konvenční odpovědi. Na tom jsou například založené i testy PISA, prostřednictvím nichž se školy navzájem porovnávají.
Proč je podle vás systém testů PISA pro školy škodlivý?
Je opět celý založený na soutěživosti. Když se vaše země umístí na desátém místě žebříčku PISA, o čem to vypovídá? Znamená to, že máte špatné školy? Nikoli, neznamená to nic. Vypovídá to jen o tom, jak si stojíte v několika málo parametrech, které jsme schopni měřit. Ale celou řadu velmi důležitých věcí, které se dítě má ve škole naučit, vůbec není možné měřit! Například to, že získává vnitřní motivaci, do školy ráno chodí rádo a učiteli se daří zasévat semínka touhy po poznání, která vyklíčí možná i za deset let, což je dlouhá perspektiva. Ale celý ten systém měření, na němž jsou založeny testy PISA, je podle mě neuvěřitelně hloupý.
Nedílnou součástí českého školství je známkování. Co si myslíte o něm?
Víte, ptal jsem se mnoha učitelů po světě na situaci, kdy dávají opakovaně žákovi špatnou známku. Zajímalo mě, jestli věří, že dítě potom jde domů a přemýšlí, jak pracovat lépe. Všichni se smějí, když se jich na to zeptám, protože něco takového se opravdu děje jen zřídka. Většina dětí si špatnou známku vyloží jako potvrzení, že něco nedokážou, a jenom tím klesá jejich sebevědomí. Právě známkování je část systému, kterou bychom měli změnit.
Pracujete s mládeží, která už problémy má. V čem vaše práce spočívá?
Ano, v Norsku pracuji s dětmi, které už ze systému vypadly. Je na nás všech, zda se o tyto mladé lidi postaráme, nebo zda budeme mít dvacet, třicet procent nezaměstnaných nebo drogově závislých mladých lidí.
První věc, kterou s problémovým dospívajícím člověkem musíme udělat, je zajistit mu s kolegy nějakou aktivitu – práci. Ano, tyto děti skutečně potřebují pracovat, potřebují mít pocit, že jsou užitečné. Nedíváme se přitom na jejich minulost a jsme na ně poměrně tvrdí, protože si musíme být jistí, že oni sami chtějí něco ve svém životě změnit. Pokud změnu nechtějí sami, když například chtějí dál užívat drogy, nebo chtějí sedět doma a hrát počítačové hry, mohou to dělat bez nás. Pokud nemají aspoň špetku vlastní vůle ke změně, nic s tím nezmůžeme.
Právě nedostatek vůle ke změně jim ale zřejmě chybí nejčastěji. Jak to řešíte?
Ve škole, kde ten problém často začíná, to můžete zachytit třeba ve čtvrté nebo páté třídě, kdy to některé děti prostě vzdají. Přál bych si, abychom v té chvíli byli mnohem flexibilnější a otevřenější. Místo toho většinou pokračujeme dál v zaběhlém systému a „problémové“ dítě z něj prostě necháme vypadnout. Přitom například v Norsku stát vynakládá na péči o problémové děti tak vysoké prostředky, že by bylo možné za ně zaplatit osobního učitele pro každé dítě na celých třináct let.
Nechci tím říct, že by bylo lepší, aby každé dítě dostalo svého vlastního učitele, jen si myslím, že možnosti tu jsou. A cokoli můžeme udělat v rané fázi vývoje dítěte, ušetří společnosti ohromné prostředky později a může to zabránit mnoha osobním tragédiím. Politickým zájmem by mělo být předcházet tomu, aby mladí lidé, zejména chlapci, opouštěli školu. A je spousta věcí, které proti tomu můžeme dělat.
Které například?
Jak jsem říkal, zásadní je flexibilita a individuální přístup pedagogů ke každému dítěti. Když vidím ve třídě děvče, které se nedokáže poprat s matematikou, musím hledat nějakou její silnou stránku – třeba se touží stát kadeřnicí. A jako učitel bych měl zkoušet najít způsob, jak jí pomoci dosáhnout tohoto cíle.
Pracoval jsem například v jedné škole v Norsku, kde se neznámkovalo. V deváté třídě, když děti měly odejít na gymnázium, nebo do profesního vzdělávání, přišla za námi do školy úřednice a seděli jsme spolu nad každým dítětem dvě hodiny, možná déle. Debatovali jsme o každém jednotlivém žákovi – o tom, jak konkrétně mu můžeme pomoci a podpořit ho. A často to byla právě úřednice, kdo se dětí zastával.
Hovořili jsme třeba o chlapci, který skutečně nebyl dobrý v teoretických předmětech, a ona se rozhodla ho v tu chvíli podpořit, aby měl šanci dostat určité profesní vzdělání. Nechtěla, aby to vzdal. Můžeme samozřejmě říct, že to je hloupé nadržování a že musíme dbát na spravedlnost, ale také je nutné myslet na hrozby, které jsem už zmínil – drogy, kriminalitu, sebevraždy.
Vidíte nějaké systémové řešení?
Potřebujeme úplně nové myšlení. Nejsem velký optimista ohledně věcí, které k nám přicházejí ze Štrasburku, Bruselu nebo OECD. Změna musí vzejít z místních nebo národních úrovní. Snad nějaký moudrý člověk ve vládě řekne: „Musíme jít jinudy.“ A to v kterékoli zemi vyžaduje politickou odvahu. V některých státech už je vidět, třeba v Estonsku, že o věcech přemýšlejí mnohem kreativněji a snaží se najít řešení narůstajících problémů.
Pedagogika je v určitém slova smyslu uměním motivace. Jak se stavíte k trestům ve školách?
Klíčová otázka je, co pomáhá a co nikoli. Tresty do školy určitě nepatří. Člověk se učí následky svých činů, ne tresty. Cokoli žák udělá nebo neudělá, se nějak dál projeví. Děti se tedy musejí naučit žít s vědomím souvislostí, příčin a následků. Například mladiství v našem projektu vědí, že pokud nepřijdou, nebudeme jim umět pomoci. My je netrestáme, když říkáme, že musí dorazit každý den v devět hodin ráno, protože v tu dobu začínáme. Říkáme jen: „Když nepřijdeš, nebudeš s námi. To je tvoje svobodná volba a bude mít své následky.“
Když bylo mému synovi 6 let, založil jsem si takovou speciální složku. Na jeho textové výtvory. Syn se mi totiž najednou… rozepsal. A není divu. Začal chodit do školy. A v první třídě se děti učí psát. Zprvu jsem různě po bytě nacházel jen stále stejný tag: „Vojta Bohuš 1.A“. Jako otec jsem se už dmul pýchou, když se na mém pracovním stole objevil první vzkaz:
Synáček také velmi brzo pochopil, jak si naklonit svého chlebodárce chytrou masáží profesního ega:
Potěšila i jeho morální podpora v mé utkvělé představě, že se na stará kolena naučím hrát jako Federer:
Spolu s 2.A přišel ke slovu i rozmáchlejší formát a objevení kouzla extra-boldu:
Tak určitě, že jsem super táta! Jak jinak. Tohoto potvrzení se mi zanedlouho dostalo i v anglickém jazyce – byť bez toho superlativu:
Vojta nám nezapomněl napsat přání k Vánocům, přání k Velikonocům (Táto, ať seš fit!), přání k našemu „víročí“.
Spolu s ženou nás nejvíc rozněžnilo toto:
Hezké, že?
Jenomže… od září předminulého roku jsem v naší domácnosti zaznamenal prudký úbytek podobných textových vyznání. A než přišly Vánoce, tak psaníčka vymizela docela. Něco se zadrhlo.
Rychlost dvacet, roubík do úst
Předminulé září se k nám domů totiž nakvartýrovala třetí třída. Z dosud zcela neobjasněných příčin se začaly utahovat šrouby – aspoň na té naší základce. A to docela fest. Děti se mohutně věnovaly nácviku základní civilizační dovednosti: jak zvládat tlak. Vystresovaní jak pytlík v průvanu jsme přece v dnešní době všichni. Proč by děti měly v tomto kolotoči zůstat opodál? Ať se učí dospělosti.
Takže v osm ráno na ně čekala pětiminutová matematická rozcvička. Na čas. Zakleknout do bloků… Start! Kolik je 4 krát 7? Honem! 57 minus 34? Poď, poď, poď! Pozdě, blbečku… Ty seš na matiku lempl, musíš si své zoufalství víc cvičit. Ty seš na matiku nadaný, musíš počkat na ostatní. Neruš. Otevřete si všichni učebnice na straně 28.V češtině si dnes, milé děti, napíšeme rychlodiktát, ze kterého vás zaručeně rozbolí hlava. Když těch diktátů stihneme hodně, možná vám znechutíme rodný jazyk dřív, než půjdete na druhý stupeň. Říká se tomu „školní osnovy“.
A hodina tělocviku? Raz dva, levá pravá. Kdo vyšplhá po tyči až nahoru, za jedna. Kdo do půlky, má za tři. Kdo jen do první třetiny, může být rád za čtverku. Ju?
No a pak jsou tu ty slavné domácí úkoly… Naše pravidelná dávka nemocí. Vážení, domácí úkoly jsou na škole ze všeho nejlepší. Je jich najednou jak píšťal u varhan, často i na víkendy a nesmí se dělat v družině. Pro sichr jsou do družin nasazováni agenti, kteří – v dokonalé kamufláži za tety vychovatelky – kontrolují, že domácí úkoly vydrží opravdu až na doma. Takže ty blahodárné úkoly nakonec v kuchyni po večerech vyplňuje dítě s tvářemi v slzách a rodič s nervama v kýblu. Zřejmě zamýšlený nácvik dovednosti „práce v týmu“.
Výsledek?
Škola se nám jako nevyvětratelný smrad zabydlela v celém privátním prostoru rodiny. Snídali jsme opravy z písemky, večeřeli malou násobilku. Syn byl napnutý jak šráky, žena otrávená, já nasraný. Zpruzená rodina = základ státu. Tak je to správné, tak to má být. Podobnost slov „kázeň“ a „káznice“ je čistě náhodná a všechny osoby a děje v tomto článku bohužel velmi reálné. Neviditelná ruka školy nás dál vedla jako zhypnotizované roboty, kteří mučili vlastního robotka ohranou mantrou: „Už máš úkoly?“ Vůbec se synátorovi nedivím, že z toho pravidelně chytal zvýšenou teplotu. Místo toho, aby odpoledne běhal po venku, skákal, lezl na stromy a honil veverky (jak to kdysi v dávných dobách osmiletí kluci dělávali), tak měl na talíři dělitele, sčítance, menšitele, čitatele… a hlavu z toho jak ukulele. No prostě všechno špatně. Z veselého, usměvavého aktivního kluka jsem měl doma najednou roztěkaný uzlíček nervů – který v sedm ráno často raději onemocněl, než by si šel pro svou oblíbenou dávku stresu, napětí a úzkosti. Ten rok jsem se o dětské psychosomatice naučil víc než dost. Nemusím být vědec z USA, abych poznal, že domácí úkoly dětem na prvním stupni prostě ne a ne a neprospívají.
Můj první školní rok
Když já chodil na první stupeň, tak nám ve třídě na zdi visel ještě chudák Gusta. A mou jedinou barevnou vzpomínkou na školu je tato fotka:
Penál i moje košilka tu sice září do dáli… ale jinak to mám celé v černobílé. S občasnými záblesky šedé. Všichni v lajně, neustálé biflování, ubíjející úkoly, strach z kantorů… a ty neskutečné punčocháče, které nás všechny škrábaly úplně stejně. Kvalita punčocháčů šla od té doby rapidně nahoru, ale škola leze krkem i těm současným dětem v roce 2017.
Pokud máte ratolesti školou povinné, tak to asi znáte: Ten plíživý neodvratný pocit, jak vaše potomky pomalu drtí stejný školní masomlýnek, který jste sami jako malí nesnášeli. A než přijde pátá šestá třída, tak mají vaše děti slovo „škola“ znechucené na kvadrát. Což je samozřejmě úúúplně super pro jejich jakoukoli další motivaci se v životě dál vzdělávat, že? Bože…
Téměř třicet let od doby, kdy šel komár od válu, je vlastně všechno při starém. V učebnicích se upravilo pár dat, vyměnily fotky, přepsaly dějiny, zlepšil se tisk, vyladila metodika, uspořádaly se konference, proplatil se kopec grantů… … ale ten smrticí manufakturní přístup je tu stále s námi. A zatím se nemá k odchodu do důchodu. Ale víte co? Komár za to nemůže. Ten jen – byť velmi precizně, všechna čest – dokonal dílo zkázy.
Všechno to začalo už 6. prosince 1774. Marie! Terezie! K tabuli! Je to smutné. Ale je to tak. Současné české školství je stále pevně ovládáno duchem, vlastně spíš už puchem Marie Terezie. Její někdejší školská reforma byla samozřejmě velmi moderní, smělá a revoluční. Vo tym žádná. Mimo jiné nahnala do škol spoustu materiálu, ze kterého těžila průmyslová revoluce. Nové školy zajišťovaly v 19. století stabilní přísun gramotných a loajálních dělníků do továren. Tento systém se docela šikl i ve 20. století, jen dělníky postupně vystřídal úřednický stav. Nová doba. Princip ale byl – a bohužel pořád je – stále stejný: dril, masová výroba, známkování. Dnes se tomu možná říká „erudice, exploatace, evaluace“… jinak je to ale prašť jak uhoď. Nebo spíš bodni jak píchni.
Probíhá to zhruba takto:
Malé děti ve větším počtu sedí v jedné místnosti, dívají se stejným směrem, před nimi stojí dospělý člověk, zhruba třikrát větší a vyšší než ony samy, pořád něco říká, po nějakém čase se role vymění, učitel si sedne, vybrané dítě se postaví, pokouší se vzpomenout, co ten velký říkal – a podle míry shody jeho řeči s řečí dospělého je dítěti přisouzeno číslo na stupnici od 1 do 5. Úkolem dětí je během deseti po sobě jdoucích měsíců nasbírat co nejvíce čísel s co nejnižší hodnotou. Po dvouměsíční nucené odstávce se celý proces opakuje s vyšší intenzitou.
Nesmějte se, to není vtip. To je současná realita. Stejná jako před 243 lety. Výmluvně o tom píše třeba Ondřej Šteffl ve svém článku, proč má dnešní škola jako tři hlavní zdroje armádu, manufakturu a kostel. Je to vlastně geniálně promyšlená pomsta, předávaná po generacích.
Za dřívější školní křivdy se mstíme na svých dětech. A hádejte, na kom se děti pomstí, až vyrostou.
Fakt to jde i jinak
O prázdninách roku 2014 jsem měl psát texty pro pražskou soukromou ZŠ Livingston. Psalo se to (téměř) samo. Pro hlavní nadpis a podnadpis webu jsem tehdy zvolil:
Texty měly velký ohlas. Přitom jsem na ten web nenapsal nic, co by podvědomě necítil každý (vnímavý) rodič. Od té doby jsem začal po nějaké soukromé škole pro Vojtu pošilhávat i já tady v Brně. Třetí třída změnila mé pošilhávání v usilovný výzkum možností. A loni v prosinci Vojta nakonec přestoupil jinam. Kam? To je teď šumák.
Sledujte jen na chvíli tu změnu oproti matematické rozcvičce na čas, jednotným diktátům a čtverce ze šplhu.
Vybírám pár vět z webu Vojtovy nové základky:
No to je přece úplně jiná písnička! A reálný výsledek v praxi po prvních třech měsících v nové škole? Dost se nám tu doma vyvětralo. Vojta už se zase těší do školy. Pracuje na věcech a projektech, které ho baví. Motivuje ho to. Vnímá víc celý kontext. Nečeká pasivně, co má udělat, ale sám si vyhledává informace. Odpoledne si místo úkolů hraje s kamarády (nebo s tím mobilem od Ježíška, který mu asi brzo rozbiju). A hlavně: získává zpět své přirozené sebevědomí, zvídavost, kreativitu. Je to zase ten můj starý Vojta.
„Ale to není dobré pro život…“ Ne, nebojte se. Nevytáhnu teď batikované trenky, korálky, bubínek a nebudu pět ódy na alternativní školství. Nésu rapl. Vlastně ve mně z toho přestupu zůstává takové zvláštní rozladění: Za tu soukromou školu se samozřejmě platí. A už jen tento moment vytváří zase nové barikády a demarkační čáry. Mezi „my“ a „oni“. Nechápu, proč má být přirozený přístup k dítěti chápán ihned jako „alternativní“ – takže jste automaticky „nějací divní, asi nóbl nebo co“.
Když Vojta vykládal jednomu kamarádovi o své nové škole (bez známek, bez úkolů, s volností při učení…), tak mu kamarád na druhý den hlásil: „Ale to není dobré pro život!“ Aha… Nemusím být Sherlock, abych v těch slovech slyšel jeho rodiče doma u večeře. A tady to teprve začíná být celé hodně smutné. Tak dlouho do všech našich dědů, babiček, otců, maminek i nás samotných meldovali, v čem neustále chybujeme, že se musíme naučit tamto a že nesmíme dělat toto… až se to fakt podařilo. Podařilo se ve velkém rozleptat přirozenou důstojnost lidí a jejich víru ve vlastní schopnosti. A když si nevěříte jako rodič… jak si má asi věřit vaše dítě? Uč se, synu, montážníkem býti.
Tak si to ještě s tím dobrem trochu ujasníme. Pokud není dobré pro život, že bude škola k vašim dětem přistupovat jako k jedinečným bytostem… tak co tím dobrem vlastně je? Být celý život lehce v křeči, moc si nevyskakovat, mít svý jistý a čekat, co vrchnost vymyslí? Před týdnem vyšel vynikající článek Standy Bilera – který v něm jen zdánlivě píše o jiných věcech, než já v tomto textu.
Vše souvisí se vším. A speciálně s tím, jakou hodnotu přisuzujeme sami sobě. Důstojnost a sebevědomí u nové generace nepovzbudíme tím, že je hromadně naženeme na učňáky a průmyslovky. A to jen proto, aby se za deset let mohli uživit, až bude zase v ČR potřeba smontovat nějaké německé chladiče do korejských kár pro americký trh. Když budou chodit přes týden do práce, kterou nenávidí, tak snad stihnou aspoň o víkendu být trochu šťastní. Věřím tomu, protože v pátek večer se nalijí jak žok, takže přes šábes o sobě nebudou vědět.
https://www.flickr.com/photos/33909206@N04/26823578856
Levný rum + víkend = největší zaměstnanecké benefity 21. století. A v pondělí ráno půjdou bouchat do fabriky k pásu, zatímco své děti pošlou na jinou výrobní linku: do školy. No vrchnost by to nevymyslela líp. „Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován!“ – napsal už ve 2. století Marcus Aurelius. Ach, Marku, kdybys tu dnes žil… to by ses též opil.
Kdo to tady smrdí(š)?
Já vím, už se vám ten článek zdá dlouhý. Ale učit v dnešních školách podle konceptu, který byl vymyšlen před čtvrt tisíciletím… to je na můj vkus daleko otravnější long drink. Tady nejde o to, jestli je nějaká učitelka ve třetí třídě taková, nebo maková. Jestli dává víc úkolů, nebo míň. Škola přece nemá být o štěstí na učitelku. Přiznejme si už konečně, že nemocný je celý systém. Oficiální české školství je stále k smrti vyděšeno z představy, že každý jsme jiný. Že každé dítě je jiné. A hlavně, že svět je jiný, než byl včera. Nejsou na to připraveny osnovy, nejsou na to připraveni učitelé, není na to možná připravena ani spousta rodičů. Ale jak se říká… ryba smrdí od hlavy. Aspoň takový závěr jsem si udělal z jedenáctiminutového rozhovoru s profesorem Milanem Hejným. On to sice není rozhovor, ale monolog. A začíná rozvláčně, pan profesor vzpomíná, zvuková kvalita je nevalná… … ale když vydržíte, tak v druhé půli to do sebe celé krásně zapadne. Bohužel. Zapoj diodu, vyjmenuj oxidy. Co v té audio nahrávce profesor Hejný vlastně říká?
V kostce zhruba toto: Škola stále zkouší jen znalosti – protože se dají velmi dobře kvantifikovat.Škola nezkouší sociální a komunikační schopnosti – protože to neumí. Škola už vůbec nebuduje ducha dítěte – protože je v tom sama bezradná. Hodnotit a známkovat, v tom jsme mistři světa. Bavit se o slovech jako „morálka, štěstí, odpovědnost“, v tom jsme rádi, když čutáme na úrovni župního přeboru.
No ne, ruku na srdce a rozum do hrsti: Co je v patnáctém věku člověka – po 9 letech strávených na základní škole – opravdu důležité? Rozeznat tři typy lišejníků podle tvaru stélky, umět správně zapojit polovodičovou diodu a bezchybně odříkat -ný, -natý, -itý, -ičitý, ičný, -ečný, -ový, -istý, -ičelý?
Anebo je to něco jiného? Umět komunikovat s druhými lidmi. Spolupracovat s nimi v jednom týmu. Rozumět svým emocím i emocím ostatních. Rozvíjet svůj přirozený potenciál. Umět si dát věci do souvislostí. Radovat se ze života, věřit si. Nebát se používat angličtinu. Rozpoznat lež a podvod. Tohle nezmění výměna pár listů v učebnicích. Tohle nezmění ani ty učebnice. Tuto změnu dá do pohybu jedině změna mindsetu. Čímž se pomalu dostáváme na konec začarovaného kruhu.
BFLMŠMT
Učitelé na prvním stupni učí tak, jak byli naučeni. A kdo učil tyto učitele učit? Učitelé na pedagogických fakultách. Buď jde o lidi, kterým pohodlná bublina akademického prostředí omylem srostla s realitou. A prvňáka viděli naposledy před deseti lety na fotce. A pak jsou další, kteří by snad i chtěli učit děti a víc přiblížit školní výuku realitě… ale v tom absurdně nastaveném systému to nejde. Protože fakulta, aby obstála, musí přece dělat výzkum, psát granty, vykazovat publikace, sbírat visačky z konferencí – no prostě „dělat vědu“. Ale z teorie chleba neupečeš. Na českých ZŠ nyní působí 60 tisíc učitelů. A pokud prošli tím akademickým strojkem, kde jim docenti a profesoři přednášeli své vzorce, metodiky, moduly, tabulky a teorémy… tak je jasné, proč je dnešní základka totálně mimo mísu. K dokonání všeho je tu ten neuvěřitelný svrab, do kterého přichází mladí (a snad i nadšení) absolventi z pedagogických fakult.
Kdybych měl popravdě psát náborový inzerát pro učitelku/učitele, vypadal by asi takto: Demotivující platové ohodnocení. Neexistující kariérní plán. Vzdělávací kurzy odtržené od reality. Společenský status blízký uklizečce zaručen. Osobní příplatek 200 Kč po dohodě s ředitelem školy. To vás to nadšení do pololetí brzy přejde. A do důchodu máte daleko.
České školství se už léta vaří ve vlastní šťávě. A tohle změnit, to bude chtít dva kamiony plné blanických rytířů. Spíš tři.
Konec, nebo začátek? Samozřejmě vím, že nic není černobílé. Ne všichni učitelé, vychovatelé, ředitelé základních škol a vysokoškolští profesoři na pedagogických fakultách jsou ze současného tereziánského modelu nadšeni. A kličkují mezi dinosauřími paragrafy, jak se dá. Vím. Moc jim fandím. Mají můj obdiv. Ale vytvářet tu „ostrůvky pozitivní deviace“ prostě nestačí. V ČR je 4 171 základních škol. 3 940 z nich má pod palcem stát, obec či kraj. Alternativní školy jsou fajn, ale nemají šanci spasit 95 % českých dětí. Nehledě na to, že si rodiče často nemohou tyto „jiné“ školy dovolit. Jak z toho ven? Nevím, nejsem Šalamoun. Jako laik jen vidím, že se musí změnit tři věci:
Uf, docela nálož, co? Etika, mravnost, lidskost… To by se z těch cizích slov jednomu zamotala úřednická šiška.
Suma sumárum
No, bude to bolet. Těžko říct, kde začít – když je pacient v kómatu již třetím stoletím. Pokud se ale naše (velká, krásná, hrdá, česká) země nemá definitivně proměnit na nejžádanější destinaci obřích firem, které láká ochotná, podřízená a levná pracovní síla… … tak musí české školství pozvat do své praxe principy přirozené a motivující výchovy. A není třeba se proto hned utíkat k Montessori, Waldorfu či Daltonu – když nám Komenského závidí celý svět. Jenže jeho slavný spis nezněl „Škola montovnou“. Přestaňme už děti skládat jako jednotnou stavebnici. Jinak se na nich jen dokola mstíme. A nejvíc sami na sobě.
——————————————————–
P.S. UPDATE ČLÁNKU K 5. 3. 2017
Čekal jsem, že můj text bude mít nějaký ten ohlas. Ale fakt jsem nečekal, že za 2 dny od jeho zveřejnění uvidím: 300 000 zobrazení postu na svém Facebooku, téměř 2 500 sdílení, přes 70 000 unikátních zobrazení článku, 17 tisíc lajků pod textem, stovky komentářů, desítky e-mailů v inboxu… Děkuju za všechny komentáře a reakce. Dozvěděl jsem se z nich dost nového. A hlavně to, že spoustě lidem současná škola prostě není jedno. Nejsem snílek, abych si hned myslel, že jeden článek změní systém. Ale věřím, že jeden článek může změnit náhled na věc u jednoho konkrétního člověka. Anebo u dvou či pěti. Pak deseti, dvaceti lidí… padesáti… Proto: sdílejte tento text dál, prosím – svým blízkým, kamarádům, známým, učitelům, ředitelům, úředníkům, radním. Naše děti za tu debatu stojí. Díky.
3. 3. 2017, OTTOSLOV
Autor: OTTOCOPY
Jan Svoboda, Jiří Halda, Marek Herman
„Tři bratři v triku“ aneb jak to vypadá, když máme na všechno dost času
29. listopad 2015, video z konference Inovace výuky