Co je opravdová hra

Co je hra – vlastnosti a znaky hry

Hra je mezi činnostmi člověka činností specifickou – vyznačuje se určitými znaky a vlastnostmi, které ji od jiných činností mohou odlišovat. Obecně je možno říct, že čím více se v činnosti objevují tyto znaky, tím více ji můžeme jako hru označit.

Základní znaky (požadavky), které dělají hru hrou, uvedl již Komenský (1964). Za součást každé hry považoval pohyb, vlastní rozhodnutí, družnost, závodění, řád, lehkost provozování hry a příjemný cíl, tj. duševní uvolnění. Dnes je mezi znaky a vlastnosti hry řazena spontánnost, zaujetí, radost a uspokojení, tvořivost, fantazie, opakování, přijetí role (Koťátková, 2005), smysluplnost, samoúčelnost, sepjetí se skutečností (Opravilová, 2004), nejistota výsledků, řízenost pravidly, vážnost, vnitřní nekonečnost, zdánlivost, dvojakost, uzavřenost, dramatičnost a přítomnost (Neuman, 2014), svoboda hry, vyčleněnost, neproduktivnost, řádovost a fikanost (Caillois, 1998).

Pokusme se charakterizovat znaky a vlastnosti hry, které považujeme za nejvýznamnější.

Hra je činnost spontánní, je přirozeným aktivním jednáním vycházejícím z naší vnitřní motivace. V činnosti – ve hře si stanovujeme vlastní cíle, volíme si pro hru podmínky, realizujeme ji nenuceně, dobrovolně. Spontánnost se projevuje zejména ve volné hře dětí.

Se spontánností souvisí pocit svobody. Svoboda je to nejdůležitější, co hru dělá hrou. Hru si každý z nás vybírá sám, sám si ji řídí, rozhoduje o jejím průběhu a také o svém chování během hry. Hra je vyjádřením svobody. Ve hře děláme to, co právě dělat chceme. Hra je nejdemokratičtější činností vůbec. Hra není nucením. Nemusíme se účastnit cizí hry a nemusíme ve vlastní hře respektovat cizí pravidla – jedině, že bychom s nimi sami souhlasili a přijali je za své. Svoboda ve hře znamená i to, že můžeme hru kdykoliv přerušit, opustit či ukončit. Bez této svobodné volby není hra opravdovou hrou. Pokud jsme do hry nuceni a musíme se hry účastnit, nejsme hráči, ale jsme oběťmi. (Gray, 2013)

Hra je typická tím, že jsme (děti obzvlášť) pro ni silně zaujatí. Často se při hře tak hluboce soustředíme, že nedokážeme vnímat okolí a přijímat z něj jakékoliv podněty, které s naší hrou nesouvisejí. Neohlížíme se na únavu ani na čas, nebojíme se selhání. Přerušit činnost na základě požadavku přicházejícího zvenčí, je pro nás obtížné a vyvolává v nás často nelibé pocity.

Hra je činností smysluplnou. Má obvykle cíl, tj. určitý smysl, něco znamená. Tento cíl však není jediným a pravým důvodem zapojení se do hry, ale je podřízen cestě jeho dosažení. Smysl hry tkví ve hře samotné, jedná se o jakýsi vnitřní smysl, který se často uskutečňuje po rozehrátí hry a postupně se vyvíjí (Opravilová, 2004). Hra je založena na samotné činnosti, je samoúčelná, výsledek ve hře není tak důležitý, tvoří spíše rámec celé činnosti. Jako hráči si často ve hře volíme ne přímo snadnou cestu dosažení cíle, což je dáno právě tím, že si více ceníme činnosti, než výsledku samotného. Ve hře rádi zkoušíme nové možnosti, ověřujeme je sami v praxi a nemusíme se bát o výsledky. Hra je z tohoto hlediska ideálním stavem mysli. (Gray, 2013)

Přestože jsou hry činnosti nenucené a dobrovolné, mají určitá pravidla, duševní pravidla, kterými se řídí a bez jejichž dodržování by mnohdy hra nebyla ani možná. Nemluvíme zde pouze o pravidlech, která jsou dána zvenčí, ale zejména o pravidlech, která si sami při hře vytváříme. Tato pravidla pak chápeme jako prostředky hry. Hrát si znamená provádět činnost podle pravidel, která jsme si zvolili a jejichž dodržování vyžaduje obvykle vědomé úsilí (Gray, 2013). Vygotskij (1976; 1973 cit. podle Gray, 2013) považuje za největší smysl hry učení se sebeovládání, které je podstatou lidského bytí a souvisí právě s dodržováním pravidel. Ve hře přijímáme pravidla a jednáme takovým způsobem, který my i naši spoluhráči považujeme za správné. Přijímáme pravidla hry jen proto, že můžeme hru kdykoliv ukončit a odejít, pokud nám pravidla začnou nevyhovovat (oproti opravdovému životu, v němž většinou limity a omezení rádi nemáme). Bez této volby by hra mohla být neúnosná. Vygotskij (tamtéž) v této souvislosti upozorňuje na určitý paradox. Ve hře přijímáme nejlehčí cestu odporu tím, že děláme to, co se nám v danou chvíli líbí, ale zároveň následujeme cestu nejvyššího odporu tím, že se podřizujeme pravidlům a vzdáváme se. Zříkáme se tak impulzivního, afektivního chování, tedy toho, co bychom dělali, kdybychom mohli jednat spontánně. Pravidlo se tak stává vnitřním předpisem, touhou, vede k sebeovládání a sebekázni. Ve hře jsme schopní podřídit se z hlediska reálného života často nesmyslným limitům a omezením, což můžeme považovat za projev naší podvědomé touhy po pravidlech, po určitých jistotách.

Můžeme říct, že každý typ her se vyznačuje specifickými pravidly. Spatřovat rozdíl však můžeme mezi hrami a hraním[1] (např. Neill, 2013, fotbal, hokej aj. za hry nepovažuje, neboť postrádají představivost, kterou hraní vyžaduje – pokud děti vyrůstají ve svobodě, dají přednost hrám založených na fantazii před týmovými sporty).

Mezi nejkomplexnější hry patří sociodramatická hra (dramatická, hraní rolí, námětová), v níž je nejvýznamnějším pravidlem sdílené chápání role (Gray, 2013), které vyžaduje, abychom se chovali tak, jak se to od dané role běžně očekává. Přijetí role (např. hra na lékaře) proto také chápeme jako významný znak hry.

S pravidly souvisí fantazie. Vlivem fantazie se ocitáme na malém ostrově mezi rozbouřenými vlnami oceánu plného žraloků, což bychom ve skutečném životě jen tak nemohli, pokud bychom na malý ostrov neodjeli, zrovna by nebyla bouřka a nebylo by to v oblasti, kde se žraloci vyskytují. Hra umožňuje cokoliv. Díky pravidlům je ostrovem pohovka v obývacím pokoji, rozbouřenými vlnami koberec a žraloky kamarádi od sousedů.  Fiktivní situace diktuje pravidla hry a na těch skutečných v danou chvíli příliš nezáleží.

Pro hru je typická uzavřenost a ohraničenost (Neumann, 2014). V této souvislosti lze u her rozlišovat „čas uvnitř“, který představuje čas ve hře, a „čas vně“ (Gray, 2013), který stojí mimo hru a slouží k jiným než herním účelům.

Ve hře se objevuje prvek vážnosti. Fiktivní situaci považujeme při hře za skutečnou. To, že se necítíme v této situaci ohroženi, je způsobeno již výše zmíněnou možností kdykoliv hru opustit. Fikce ve hře (např. situace, které jsou v běžném životě málo pravděpodobné či hůře realizovatelné) můžeme hrou navodit a přinášejí nám uspokojení. To je ten z důvodů, proč nejen děti, ale i mladiství a dospělí, tak rádi utíkají do světa mimo realitu, do světa her. Touha po hře je vrozená, prvek fantazie se vyskytuje v činnosti každého z nás (již jen ve formě představivosti), ať v menší či větší míře. Součástí touhy po hře je zároveň schopnost rozlišit rozdíl mezi fikcí a realitou. Ten dokáže rozpoznat již malé dítě, přestože hru bere maximálně vážně a vžívá se do ní. (Gray, 2013)

S fantazií úzce souvisí tvořivost, kterou můžeme považovat za další ze znaků hry. Projevem tvořivosti dětí předškolního věku je symbolická hra, která je charakteristická směšováním reálně prožitých a imaginárních jevů a je začleňována do nových životních kontextů (Němec, 2004).

Charakteristické pro hru je opakování. K činnosti, která nás zajímá, se rádi vracíme. Opakování je patrné již v činnostech nejmenších dětí (manipulace s chrastítkem), prostřednictvím nichž se učí a uspokojuje. Opakování nám umožňuje znovu prožít radost a napětí, zlepšovat se v určitých dovednostech.

Ve hře se často projevuje radost a uspokojení, které můžeme chápat jako pozitivní emoce odrážející prožívání činnosti, zálibu v ní. Hra však vždy nemusí být provázena smíchem, stejně jako smích není vždy znakem hry. Ve hře dětí se mohou projevovat i jiné emoce, proto je hra často využívána např. v psychologii či v psychoterapii.

Jednou z nejvýznamnějších charakteristik hry, která zahrnuje vědomou kontrolu vlastního chování (viz výše svobodná volba, smysluplnost, pravidla, fantazie), je aktivní, pozorný a nestresující stav mysli (Gray, 2013). Aby mohla být hra hrou, nemůže probíhat v prostředí plném strachu z neúspěchu a stresu. Nestresující prostředí je ve hře zajištěno právě tím, že v ní jde více o cestu než o samotný výsledek. Mysl je pomyslně obalena pravidly hry a prostředím hry. Pozorný stav mysli, ale nestresovaný, je považován za ideální stav rozvíjející tvořivost a učení, proto by měla být hra využívána i jako prostředek vzdělávání.[2]

Vedle znaků a vlastností, kterými je opravdová hra charakteristická, se hra vyznačuje také tím, že vychází z vnitřní motivace člověka. Hra souvisí s naším mentálním postojem k činnosti. Stejnou činnost mohou vykonávat dva lidé, mohou ji však vykonávat různým způsobem, odlišnou kvalitou, různým motivem, lišící se mírou zájmu. Pokud dva lidé vykonávají stejnou činnost, která se zdá býti hrou (např. děti skládají stavebnici), neznamená to, že je opravdovou hrou pro oba (jedno dítě skládá stavebnici ze svého vlastního zájmu – skládání je tak pro něj hrou; druhé dítě skládá stavebnici, protože mu to někdo nařídil „Běž pomoct bratrovi doskládat tu jeho stavebnici, vidíš, že mu to nejde, pak můžeme jít ven.“, dítě skládat musí, přestože se mu zrovna nechce, skládání v tuto chvíli za hru považovat nebude). Hra tak nemusí být spjata s naším zjevným chováním.

Motivy k vykonávané činnosti mohou být různé. Hra se může mísit s jinými motivy (v dospělosti často spojenými s životními povinnostmi), takže nelze vždy jednoznačně říct, že tohle hra je a toto už ne (Gray, 2013). Opravdová hra se nejčastěji objevuje u dětí, proto bývá předškolní období považováno za věk hry. Starší děti a mladiství postupně chápou hru jako něco překonaného, co souvisí jen s dětstvím. Hra z jejich činností však nemizí, přechází z dětské hry k jiným hrám či činnostem s herními aspekty, které známe i u dospělých. O těchto dospělých pak často říkáme, že mají k věcem hravý přístup. (Čáp a Mareš, 2007)

[1] Hra – hraní ve svém základním významu uvedeném výše (angl. „play“), dále hra již jako konkrétní aktivita, např. pexeso, šachy, hokej apod. (angl. „game“).

[2] Činnosti, které však bývají ve školství mnohdy jako hry (didaktické hry) označovány, v pravém smyslu hrami nejsou a ani být nemohou, neboť nesplňují výše uvedené významné znaky hry (jedná se např. o hry řízené, soutěživé, např. kdo rychleji vypočítá příklad či nalezne více způsobů složení hlavolamu). Omezena je svoboda a spontánní jednání dětí, hry tak z pohledu dětí hrami nejsou, nejsou tak ani prožívány a ztrácejí svůj efekt. (Zároveň se ukazuje, že dospělí, kteří mají v práci volnost, ji častěji vnímají jako hru, přestože je mnohdy náročná a namáhavá.). Didaktické hry často doprovází stres, který však blokuje mysl dítěte. Ve stresu jednáme často instinktivně, zřejmé je, že hledání nových řešení je ve chvíli plné stresu nemožné.

2014, Eliška Suchánková, kapitola z knihy Hra a její využití v předškolním vzdělávání